Jednoho letního večera, kdy jsi po práci znaven seděl na lavici před domem, uviděl jsi v dáli na cestě, jak se vrací z polí sekáč. Podivný sekáč, pomyslel sis. Odkdy se chodí v létě v černém plášti. Nebýt kosy na rameni, ani by nebylo poznat, že se vrací ze žní. A proč míří právě sem?

„Dobrý den, mladý muži,“ pravit podivný muž s lehkou prkennou úklonou, když ho cestička dovedla až k vašemu domku, „rodiče jsou doma?“ Otřásl ses zimou, nějak se ochladilo.

„Co jim chceš?“ optal ses neznámého, který se ti ale vůbec nelíbil. Správný sekáč má být rozložjtý chlap s osmahlou tváří a ne takový chudinka s kostnatými rameny a tváří bledou jako smrt.

„Přišla jejich hodina,“ zatvářil se poutník neústupně. „Jsem jejich smrt,” dodal, když si všiml, žes to stále nepochopil, „jsi už dost starý na to, abys převzal statek, takže si je můžu odvést, ne?“ „Cože, ty nám chceš vzít tatínka? Nebo maminku?“ zděsil ses. „Oba,“ upřesnila smrt, „a ty pak povedeš statek. To je zákon přírody - stáří ustupuje, aby dalo prostor mladým.“

„A... musí to tak být? Nedalo by se s tím ještě něco dělat?“ „To těžko. Když ses nevydal do světa za štěstím, budeš sedlákem. Povedeš statek a budeš mít rodinu. Budeš šťastně a spokojeně žít až do... až do konce,“ pokusila se smrt o úsměv, z čehož ti přeběhl mráz po zádech.

Pokusíš se navrhnout, že se vydáš do světa 7

Smíříš se s osudem 3