„A kdybych si to rozmyslel? Kdybych šel do světa za štěstím? Vlastně tam chci jít už dávno,“ vyhrkl jsi, „od malička toužím jít do světa za štěstím,“ zavolal jsi na smrt, která se již chystala vstoupit do dveří.

„Opravdu?“ otočila se na prahu. „A kdy vyrazíš?“

„Hned příští léto... nebo popříští...“

„Já jdu,“ pokrčila smrtka rameny a vzala za kliku.

„Počkej, vyrazím po žních... Tak dobrá, jdu hned teď!“

Smrt pustila kliku a pravila:

„Nu dobře, nechám tu rodiče ještě nějaký čas, aby si mohli užít kousek tvého štěstí, jestli je najdeš. Ale běž hned zítra ráno, ať to stihneš.“ Černá postava se začala vzdalovat po cestě. Pak se ještě ohlédla a pravila:

„Rodičům radši o mně nic neříkej, mohlo by je to vyděsit až k ... mohlo by je to pořádně vyděsit. A na sebe dávej na cestách pozor, i tak mám dost práce.“

Díval ses, jak černá tečka mizí v dáli za kopcem, a v uších ti zněla poslední věta smrtky: „Tak zatím, Noriku!“ 71