„Ne, už jsem řekl,“ trváš na svém. „Jdu dál s vámi. O předpisy se nestarej,“ zarazil jsi vojáka, který ti chtěl skočit do řeči, „beru všechno na sebe. A vůbec, měli bychom jít, stojíme už dost dlouho. Ty mlč,“ okřikl jsi dalšího, „teď tu velím já!“

Vojáci se dali znovu do pochodu a snažili se srovnat si to trochu v hlavě - jak k tomu vlastně došlo, že najednou poslouchají tady toho mladíka? Nějak jim to nedávalo smysl, ale na to jsou vojáci zvyklí.

Dlouho jste šli šedivou kamenitou plání, až jste dorazili k velkému balvanu trčícímu ze země. V kameni byly zapuštěny masivní železné kruhy a k nim připevněn těžký řetěz. Vojáci dívku postavili ke kameni:

„Chyť se tady toho řetězu,“ nakázali jí.

„To ji ani nepřipoutáte?“ podivil ses.

„Dřív se to dělalo, ale drak si stěžoval, že dívky z těch řetězů špatně dostává. Asi mu to železo lezlo do zubů, che che,“ zasmál se svému vtipu, ale hned se zarazil. Tak nějak pocítil, že někteří z přítomných nemají na vtipy náladu.

„No, my půjdem,“ řekl voják, zastínil si rukou oči a podíval se kamsi do dáli k obzoru. Všiml sis, že i ostatní vrhají již delší dobu tím směrem nervózní pohledy. Vojáci se kvapně vydali na cestu zpět do města 953