Konečně jste s dívkou osaměli. Díváš se na její bledou vystrašenou krásu a mlčíš. Co také říci - že jsi nikdy draka neviděl a netušíš, co bys s ním mohl dělat? Že jsi tu s ní nezůstal proto, abys ji chránil, ale abys s ní zemřel? Že kvůli ní jsi zapomněl na celý svět, na své rodiče někde za horami i na štěstí, které se ti potlouká někde co by kamenem dohodil? Že Rozum, Opatrnost i Pud Sebezáchovy si dávno sbalily uzlíčky a opustily tě, když se na jejich místě teď rozvaluje Cit, který se drze prohlašuje za Odvahu? Proč bys jí to říkal. Místo toho se na ni díváš.

„Ty draka nedokážeš přemoci,“ řekla pojednou, jako by ti četla myšlenky. Sklopil jsi oči. „Nechci, aby se mnou zbytečně zemřel někdo další.“ Přistoupila k tobě, vzala tvou hlavu do dlaní a zvedla ji, aby ses nemohl vyhnout pohledu jejích očí. Strach z nich už zmizel - místo toho z nich teď vyzařovalo odhodlání.

„Vrať se,“ řekla, „prosím tě o to. To, co děláš, je zbytečné. Nech mě umřít svědomím, že má smrt vykoupí životy jiných. Odejdi, je to moje poslední přání. Poslední přání člověka odsouzeného k smrti.“

Smrtelné nebezpečí spolu s dotekem překrásné dívky, která se během chvíle proměnila z uplakaného uzlíčku v klidnou a smířenou bytost vyzařující neobyčejnou sílu, v tobě vyvolaly zmatek. Cit, jenž tě před chvíli plně ovládal, se teď bezradně rozhlíží a hledá, kdo by mu pomohl. Ale Rozum se s ostatními někam vytratil a jediné, co zbylo, je pohled těch dvou krásných očí a dotek jemných dlaní na tvých tvářích. Ustoupil jsi o krok zpět, tvé oči těkají po okolí a marně hledají nějaké znamení, které by ti usnadnilo volbu, nejlépe malé, žluté a kulaté znamení.

„Běž,“ opakuje dívka, „běž zpátky. Chceš-li městu pomoci, vrať se a ohlaš se u krále. Sežeň si zbraně, zbroj, kouzla a ochranné amulety, sežeň si koně, kopí a štít, připrav se na boj s drakem. Mně svou zbytečnou smrtí nijak nepoinůžeš,“ odvrátila se.

Uchopil jsi ji za ruce a otočil k sobě. Chceš něco říci, ale opět nenacházíš slova. A dívka ti opět pomáhá:

„Vím, proč tu jsi,“ dívá se ti zblízka do očí, „a děkuji ti. Děkuji ti za tvou odvahu... ale odejdi!“ Celé tvé tělo se zachvělo, když se její rty dotkly tvé tváře v krátkém polibku. Pak se jemně vymanila z tvých rukou a ustoupila o dva kroky zpět. Její pohled jasně říká, že vše již bylo řečeno.

Vrátíš se do města, ke králi 968

Neodejdeš, počkáš na draka 945