„Měl bys něco dělat s tím svým hrbem,“ poznamenal doktor, „pravidelným cvičením se dá leccos napravit. Ale ne,“ zhrozil se náhle, „to není hrb. Pane, všiml sis, že máš na zátylku... ehm... poměrně nacucané klíště?“Sáhl sis na na krk a vskutku - to veliké mateřské znamínko, které jsi tam již před několika dny objevil, má při podrobnějším osahání i nožičky a hlavičku ponořenou někam do tvé kůže.

„Nevěděl,“ připustil jsi. „Je to nechutné.“

„Počkej, zbavím tě toho klíštěte. Nebo ne,“ změnil názor, „zavolám svou ubohou dcerku, ta je na klíšťata odbornice.“ Do očí mu vhrkly slzy a hlas se mu zajíkl, když volal:

„Smetanko! Máš tu svůj... poslední případ. Ale jestli nechceš, děvčátko, já to udělám sám.“

„Ale ne, tatínku,“ ozval se zezadu něžný hlásek,, já to udělám. Stejně tuto noc oka nezamhouřím."

Na štíhlé dívce v prostém bílém šatu, která vešla do místnosti, jsi mohl oči nechat. Vodopád rozpuštěných černých vlasů lemoval krásnou jemnou, i když značně pobledlou tvář, ze které na tebe hleděly dvě nádherné hnědé oči plné smutku. Pohybovala se ladnými a tak trochu plachými pohyby laně. Přistoupila k tobě a ty ses zachvěl, když se dotkla něžnýma a citlivýma rukama tvé šíje. Náhle jsi zatoužil, aby tvé štěstí mělo být velké, bílé a štíhlé. Ale ne, svůj osud člověk nezmění...

Ani sis nevšiml, jak klíště opustilo tvůj zátylek, na němž překonalo sedmero hor a sedmero řek. Najednou dívka řekla, že je to hotovo, a klíště bylo pryč.

„Fuj,“ řekl lékař Kozlík, když rozmáčkl klíště na stole a udělal na něm velkou louži krve.

„Mockrát děkuji, děvče,“ řekl jsi. „Jsi velice šikovná.“

Dívka si jen povzdechla a bílým kapesníkem se snažila utřít skvrnu ze stolu, nabízejíc tvému pohledu své ladné krásné tělo z profilu. Lékař se konečně rozplakal:

„Proč? Proč má takový krásný mladý život překazit drak?“

Taktně se vzdálíš z lékárny 866

Snažíš se ho nějak utišit 910