Vybuchnul jsi smíchem. Muže to evidentně překvapilo.

„Ale to nemůžeš,“ řekl nešťastně, „máš se přece chvět a prosit o milost, ne?“ Směješ se ještě více.

„Ach ne,“ rozplakal se najednou muž, „já se na to prostě nehodím. K ničemu se nehodím. Jsem úplně k ničemu.“ Sesunul se k zemi, kde tiše vzlyká.

„Vstaň,“ přikázal jsi mu, „a řekni mi, co jsi vlastně zač. Nevěřím, že bys byl ten obávaný skalní lupič.“ 671