Vešel jsi do stínu mohutných stromů, jejichž koruny se nad tebou splétají v hustou temnou zelenou klenbu. Cesta, která do lesa vede z Vektezalkova, nevypadá příliš používaně. Po několika desítkách kroků se mění jen v úzkou pěšinu vinoucí se mezi letitými velikány stále hloub do lesa.

Pěšinka často mění směr, co chvíli kříží jinou pěšinku vedoucí odkudsi kamsi nebo malý potůček a místy se ztrácí v podrostu tak, že ji lze jen velmi těžko sledovat. Vidíš, už zase - teď tu přece byla. Asi pokračuje támhle za tím křoviskem... nepokračuje. Tak se o kousek vrať... odtud jsi přece přišel... nebo ne? Tady to nepoznáváš... že bys přišel odtamtud? Nojo, je to tady. Zabloudil jsi. Slunce není mezi mohutnými korunami stromů vůbec vidět, nezbývá než vydat se, kam tě nohy ponesou, a doufat, že z lesa vybloudíš 256