„Nemohl bys mi prozradit, pane, kdo je ten podivný mohutný muž v rudém šatu? Má takové zvláštní oči...“

„Ten, jenž se tak zasmušile tváří? Věz, poutníče, toť náš kat!“ „Kat? Cože? Vaše vesnice má vlastní popraviště?“ podivil ses. Málokdy mívá vesnice svého vlastního kata. Aspoň jsi o tom ještě neslyšel.

„Ničeho takového jsem nepravil, toliko jsem řekl: Kat,“ upřesnil. „A k čemu vám je kat bez popraviště?“

„Ve vedlejší vsi mají popraviště, nikoliv však již kata, tak je to.“ „Takže váš kat popravuje v sousední vesnici?“

„Nikoliv. Nemáme takových zákonů, abychom mohli popravovat. Ani sousední ves jich nemá.“

„Co tedy ten váš kat dělá?“ otázal ses. Nějak se to zamotává. „Ničeho, toliko se prochází a tváří se zlověstně, toť jeho povolání.“

„A proč je tady katem?“

„Inu, proč by nebyl. Vždyť přiznej, poutníče, která vesnice se může pyšniti tím, že má svého vlastního kata?“ 258