Jednoho letního večera, jako stvořeného pro skládání veršů, zaklepal někdo slabě na dveře. Všichni už spali, tak jsi šel ke dveřím.

„Kdo je?“ otázal ses opatrně.

„Sudičky,“ odpověděly tři tajemné hlasy. „Pusť nás dovnitř, Noriku.“

„Sudičky? Tady se přece nikdo už dvacet let nenarodil,“ pravil jsi příkře.

„Devatenáct let,“ opravily tě sudičky, „devatenáct let a tři týdny. Pusť nás dovnitř, nebudeme se bavit přes dveře,“ zaznělo již poněkud nervózně, a tak jsi radši poslechl - takové bytosti je neradno si rozhněvat. Vešly tři stařeny, které vypadaly jako... no prostě jako sudičky.

„Promiň,“ pravila první sudička, „že jsme to dřív nestihly. To víš, žijete tady tak trochu z ruky...“

„Lehni si prosím do kolébky,“ řekla druhá, „ať můžeme začít.“

„Do kolébky?“ zeptal ses překvapeně. „Už ji nemáme, nestačí postel?“

„Snad ano,“ usoudila třetí, „lehni si a usni. Nebo to aspoň předstírej.“ Uposlechl jsi ji, lehl sis do postele a ještě než jsi zavřel oči, začaly sudičky chvatně přeříkávat.

„Budeš chytrý a bystrý...“

„Ale budeš slabý a nešikovný...“

„Až ti bude devatenáct, vydáš se do světa, kde tě čeká štěstí. Hotovo, můžeš vstát,“ dokončila věštbu třetí sudička.

„Počkejte,“ volal jsi za ocházejícími stařenkami, „devatenáct mi bylo před nedávnem!“

„No, my víme,“ otočila se na odchodu první a rozpačitě se usmála, „víš, v poslední době to moc nestíháme a tebe jsme pořád odkládaly... Vyraz radši hned zítra a vem to zkratkou, ať ti štěstí neuteče.“

Uposlechneš její rady 71

Budeš to považovat za hloupý sen 17