A je to. Sedmero hor a sedmero řek jsi nechal za zády a teď stojíš na hranicích jakéhosi cizího království - království, v němž na tebe prý čeká štěstí. Ještě že jsi neměl těch hor přecházet třeba devatero, těžko bys sháněl tady v okolí další pohoří. Země před tebou je plná kopců, hlubokých hvozdů i rozlehlých plání, ale není v ní nic, co by se dalo nazvat horami. No, když o tom tak přemýšlíš, máš už hor plné zuby a jsi vlastně celkem rád, že tu žádné nejsou ⇒ N+1.

Rozhlížíš se po krajině a přemýšlíš, jaké asi bude to tvoje štěstí. Hmmm... prý malé, žluté a kulaté... ale nic žlutého a kulatého nevidíš, snad jen sluníčko, a kvůli tomu bys přece nemusel urazit takový kus cesty, kutálí se tu po obloze úplně stejně jako u vás doma. A navíc si nejsi jist, jestli je dost malé. Stejně je to zvláštní - sluníčko každé ráno vyjde na východě, putuje nad krajinou a někde na západě zase zapadne. A co se děje pak? Jak se dostane zpátky na východ, aby mohlo další den zase vyjít? Chvíli sis pohrával s myšlenkou, že sluníček je třeba mnohem víc než jedno a každý den chodí po obloze jiné, ale pak sis uvědomil, že by se nutně musela na západě hromadit, až by jich bylo tolik, že by ta hromada vykukovala i přes obzor. Ne, ne, sluníčko je jen jedno a musí se zkrátka nějak vrátit na východ. Představil sis chudinku sluníčko, jak se plíží celou noc nějakými podzemními chodbami, a bylo ti ho líto. Kdy se vlastně takové sluníčko vyspí? Jestli by nebylo jednodušší, kdyby jeden den chodilo z východu na západ a druhý den ze západu na východ. To by pak mělo celou noc volno. Ale sluníčko se místo toho noc co noc nějakým nepochopitelným způsobem snaží dostat na východ. Asi mu to ještě nikdo neporadil. Sluníčko je hloupé, usmál ses potěšen vlastním důvtipem a vykročil po cestičce, která se vine krajinou před tebou, směrem ke vzdáleným bílým věžím nějakého města 690