Běžíš po cestičce lesem až dorazíš na mýtinu s malou usedlostí. Tlustá selka právě sype na zápraží zrní slepicím.

„Buď zdráv, poutníku,“ usmála se na tebe zeširoka, „vypadáš velice uštvaně a unaveně, zastav se u nás na chvíli, právě jsem upekla koláče.“

Udělal jsi pár kroků směrem k usedlosti. „Koláče?“ Nasál jsi nosem vzduch a skutečně jsi ucítil libou vůni čerstvého pečiva. Miluješ tu vůni, sliny se ti začínají sbíhat a jsi rozhodnut nenechat je dlouho čekat.

„Tak tak, koláče,“ přisvědčila selka, „je to překvapení pro mého muže, každou chvíli by se měl vrátit z trhu.“

Tvé nohy se zastavily na půli cesty k domu. Tak tolik drzosti v sobě opravdu nemáš.

„Nezlob se, panímámo, ale nemohu se zdržet déle, mám naléhavé poslání,“ zalžeš, „nemohla bys mi pár koláčů dát s sebou?“

„Ale jistěže, počkej chvíli.“

Zmizela ve dveřích stavení. Netrpělivě na ni čekáš. Náhle však slyšíš na cestě za sebou vzdálené nadávky a žalostné mečení kozy. Nemůžeš již déle čekat. Právě v okamžiku, kdy kvapně opouštíš mýtinu, vyšla na zápraží selka s obrovským rancem v ruce. A v tomtéž okamžiku se vynořil na druhé straně nepříčetný sedlák. Kozu táhne bezohledně na řemínku za sebou. Když tě spatřil, rozběhl se ještě rychleji. Ještě než jsi zmizel v lese, ohlédl ses a viděl, jak koza zakopla a upadla a mečení ztichlo - patrně si srazila vaz.

Zatímco jsi dál běžel lesem, pomyslel sis, že tahle rodina na tebe asi bude dlouho vzpomínat. Ty sám zase nemůžeš zapomenout na vůni koláčů, které jsi měl téměř na dosah ruky. Zatracená smůla ⇒ N-l(192). MĚL BY SES NAJÍST 411