Stojíš v chajdě a snažíš se rozkoukat. Uvědomuješ si silný zvířecí pach. Když tvé oči přivykly tmě, zjišťuješ, že medvěd není v boudě sám - je tu spousta nejrůznějších zvířat, malých i velkých. Lišky, vlci, zajíci, srnky, jezevci - všichni se tísní kolem stěn i uprostřed velké místnosti. Když medvěd viděl, jak tam stojíš a kape z tebe voda, posunul se o kousek vedle. I zvířátka vedle něj se srazila blíž k sobě, a tak ti mezi sebou a medvědem udělala místo k sednutí.

Posadíš se mezi lesní zvěř, která se patrně rozhodla přečkat zde nepřízeň počasí. Na zápach si celkem rychle zvykneš a teplo sálající z těla medvěda napravo a divokého prasete nalevo je pro tvé prochladlé tělo to nejlepší, co si může přát. Kolem panuje ohleduplné respektující ticho tvorů, kteří vědí, že slova či zvuky by jen narušily atmosféru porozumění a tolerance, která naplňuje srub. Připadáš si jako ve snu - sedíš tu, mezi lesními zvířaty, nezaskleným oknem spolu s nimi pozoruješ déšť a posloucháš, jak bubnuje na střechu srubu. Nedokážeš odhadnout, jak dlouho tak sedíte - možná je to tím, že zvířata vnímají čas jinak než lidé a ty jsi jim teď tak blízko. Nakonec tě ospalá atmosféra zmáhá, pokládáš hlavu na pravidelně se dmoucí chlupatý bok medvěda a usínáš přikryt jeho teplou, huňatou tlapou 628