Sedl sis také a pozorně si svého nového společníka prohlížíš. Jak něco takového může chodit po horách? Roztrhané tmavé šaty odhalují hubené křivé nohy s bosými zaprášenými chodidly, vrásčitá nezdravě žlutá tvář působí dojmem, že stařík hodlá každou chvíli vypustit duši. Přes rameno má prastarou odrbanou koženou tornu.

Konečně se zvedl ze země a šťouchl do tebe nohou:

„No tak, mladej, co se válíš! Máme před sebou pěknou štreku, tak si pohni, ať na tebe nemusím čekat.“

A tak jste vyrazili spolu. Každou chvíli jsi sice musel stát a čekat, ale faktem je, že cesta opravdu probíhala veseleji. Dědkovi se huba nezastavila, celou cestu o něčem povídal, a i když to byly většinou nesmysly, jeho optimistické skřehotání ti pozvedlo náladu ⇒ N+1.

Cestička je stále strmější a nezřetelnější. Místy už si pomáháte i rukama a často musíš pěšinu mezi balvany pracně hledat. Stařík je sice pomalý, ale vytrvalý. A zná lépe cestu a nebýt něj, už bys z ní několikrát sešel.

„Hele, mladej, pust mě dopředu,“ rozhodl nakonec stařík, „už se nemůžu dívat, jak furt bloudíš. Já tě povedu.“

Pustíš ho dopředu 439

Dál hledáš cestu sám 457