Horský hřeben, který se před tebou tyčí, vypadá zvlášť vysoký a nepřístupný. Holé, strmé skály se vypínají až k obloze a obrovské balvany i drobná suť pokrývají jejich úpatí. Stojíš před nimi, malý a bezvýznamný, rukama si cloníš oči a pozoruješ rozeklanou křivku obzoru, hledaje nějaký schůdný průsmyk. Snad by to šlo támhletím sedlem. No ano, máš dokonce pocit, že se k němu kamením a sutí vine cestička - nezřetelná, ale přece jen cestička. A támhle po ní snad dokonce někdo jde. Nedokážeš rozeznat podrobnosti, ale zdá se, že je to člověk v tmavých šatech.

Pokusíš se pocestného dohnat 418

Raději počkáš, až zmizí za obzorem 415