Jak tak bloudíš mezi stromy, napadá tě zajímavá myšlenka - nešla by cesta nějak značit? Někdo určitě správnou cestu přes les zná. Kdyby ten člověk nebyl sobec, vzal by třeba zelenou barvu, šel přes les a na každý strom po cestě namaloval tečku. Představil sis toho mizeru, který to neudělal, a v duchu mu pohrozil pěstí. Tvoje představa pokrčila rameny a řekla:

„Ale zelené puntíky byv lese nebyly mezi listím vidět...“

„Nevymlouvej se!“ odvětil jsi příkře. „Tak by to mohla být červená. Nebo žlutá.“

„A co na podzim,“ nedal se obličej ve tvé mysli, „to jsou listy barevné.“

„Tak modrá, to je snad jedno, ne?“

„A nepletla by se s borůvkama?“

Chtěl jsi poznamenat něco o tom, že borůvky nerostou na stromech, ale pak tě napadl lepší argument:

„Taky bys to mohl celé olemovat bílou. Pak by to mohla být jakákoliv barva.“

„Hmmm...“ ušklíbla se představa, „už to vidím. Jak by asi vypadal les, kde je na každém druhém stromě nějaká taková značka?“

Už tě rozhovor s tím potměšilcem nebaví. Chtěl jsi jeho tvář zahnat, ale pak sis uvědomil, že když je to tvoje představa, tak ji můžeš klidně ovládat. No počkej! Soustředil ses na ni...

„Tedy,“ řekla najednou, „a nezdá se ti, že když nasadíš prase na lopatu, tak pět pařezů vyskočí?“

„Ty jsi ale blbý,“ pomyslel sis spokojeně, definitivně vyhnal individuum z mysli a vrátil se do reality. Teprve teď sis všiml, že už nějakou dobu jdeš po cestičce. A támhle daleko vpředu, to světlé místo, je to paseka nebo už snad konec lesa?

Je to paseka 374

Je to konec lesa 339