Ponořil ses z jasného slunečného dne do zeleného přítmí lesa. Koruny stromů se nad tvou hlavou spojily v mohutnou klenbu a cestička, která se vine mezi jejich kmeny, tě vede dál do hloubi lesa.

Hodiny a hodiny jdeš po cestičce, která se různě kroutí, chvílemi ti mizí v podrostu a ty ji musíš pracně hledat, křižuje se s jinými pěšinami i s lesními potůčky. Občas máš pocit, že některým místem procházíš už po několikáté. Začínáš pochybovat o slovech ponocného - brzy bude večer a ty nejspíš chodíš stále dokola. Přemýšlíš o tom, kde v lese přespíš - támhle, jak je to světlejší místo, to bude nějaká mýtina. Tam bys mohl přespat.

Jdeš blíž a zaraduješ se - není to mýtina, je to konec lesa! Tak přece jen jsi nezabloudil 378