„Inu, to bylo tak,“ začal Prouza a pohodlně si natáhl nohy na stůl, zhoupl se na židli a pravou rukou zamíchal jídlo v kotli. „Před pár tejdny jsem kácel támhle nahoře nad chajdou v lesích a přihodila se mi taková podivuhodná věc. Schylovalo se k večeru a já se zrovna chystal, že už to jako pro dnešek zabalím, že jo, když jsem si všiml, že ke mně přichází ňáká slepička. Malá, úplně bílá slepička. Vůbec se mně, mrcha, nebála a přišla až ke mně. Lapnul jsem ji do náruče a to, pohladil - vypadala, že je taková ňáká šťastná a spokojená a lehce zakvokala, takhle,“ vyloudil dřevorubec několik značně nezdařených pokusů o lehké zakvokání.

„S ptákem v náručí jsem se vydal na cestu semka do své chajdy, že jo a oba jsme měli dobrou náladu. Nevěděl jsem, proč ona, ale já už se těšil, jaká z ní bude fakt náramná večeře. Jenže jak se setmělo, stalo se něco neuvěřitelného - namísto slepičky nesu v náručí krásnou dívku. Byla útlá jako proutek, na sobě hedvábný bělostný šat a její nádherný obličejík lemoval vodopád rudých vlasů. Hele, víš, chci, abys věděl, že takové věci se mně nestávají každej den. A o ženskou tady taky moc často nezavadím. Zvedl jsem ji ze země, kam jsem jí samým překvapením pustil a zakoktal něco v tom smyslu, že jako mě těší, že jo. Úplně jsem cítil, jak mi rudnou uši.

Slepička... tedy dívka... no vlastně... zkrátka se na mě usmála a pravila:

Hele, vono se jí to nějak líp rýmovalo, že jo, ale já už si to houby pamatuju. Pak ještě chvilku veršovala a říkala něco, jako že se bude měnit furt, dokud si ji jako někdo veřejně nevezme za ženu v její slepičí podobě. A pak že jako už navždycky získá zpět svou podobu. A pak zmlkla a už nepromluvila. Ještě několik dní jsem kácel a ona vždycky - přes den slepice, v noci holka. Vono to, jen tak mezi náma, nebylo zas tak špatný, protože co přes den v lese se ženskou, že jo, ale byla furt taková smutná a vůbec nemluvila, a já su takový srdce měkký. Tak jsem nakonec řekl, hele, slípko, tak jo, já si tě teda jako vezmu, že jo.

Tos měl vidět, jak kdákala a poletovala radostí, když to uslyšela. No tak jsme šli do vesnice, že jako za farářem a že se jako budeme brát, že jo. A von, že je to zvláštní případ a že neví, jestli nás může oddat. Tak jsem mu strčil pěst pod nos a bylo to. Svatba se dohodla, že jako za tři dny. A hned se vo tom dozvěděla celá vesnice a pořád mě chodili vočumovat. Nic si na mě netroufli, to zas ne, ale za mejma zádama jsem úplně cejtil, jak si ze mě dělají srandu a ukazujou si na čelo. No, bylo mi z toho všelijak. Ale když jsem si dycky vzpomněl na svou nevěstu, jak vypadá v noci, už jsem se těšil, jak se jim ty rypáky protáhnou až na zem, až se mi promění, že jo.

A pak už přišel ten den, kdy jsme se jako měli brát. Celá vesnice se na to přišla podívat a i několik lidí ze sousedství - když u nás byli před pěti rokama kejklíři, tak nebyl na návsi takovej nával, jako když se měl ženit starej Prouza se slepicí. No, co ti budu povídat, rudej jsem byl až za ušima a měl jsem chuť vykašlat se na to a utýct. A pak už farář, že jako nás oddává. Jak to dořek, tak se všichni váleli smíchem, takže jsem si asi jenom já všiml, že se kolem slepičky tak divně zablesklo a přeběhlo po ní několik barevnejch jiskřiček a udělalo to takový jakoby PLOP!

A to bylo všechno. Nic víc se nestalo. Slepice byla dál slepice. To už na mě bylo fakt moc. Lapnul jsem slepici pod paži, že jo, a utíkal, co mi síly stačily, pryč z vesnice. Ještě před mou chajdou mi v uších zněl jejich smích. Byl jsem nešťastnej a vzteklej.

To bylo předevčerejškem. Změnilo se akorát to, že se už nemůžu ukázat ve vesnici a že slepice je slepice už aji v noci. Prostě sem blbě nalít - nebyla to dívka zakletá ve slepici, ale slepice zakletá v dívku...

Podle mě jsou stejně všecky ženský slepice... Hele, vono už to asi bude...“ otočil se Prouza k plotně a nadzvedl poklici, „dáš si se mnou, že jo.“ Vzal dva talíře a na každý dal pořádný kus slepičího masa z hrnce.

Slušně odmítneš 217

Řekneš, že rád 210

Neřekneš nic a půjdeš spát 223