Otevřel jsi oči. Hledíš do pavučinami pokrytého stropu z neotesaných klád a pomalu si vzpomínáš, kde jsi. Aha, támhle leží dřevorubec Prouza. Se sveřepým výrazem se tulí k napůl ohlodanému slepičímu stehnu a děsně chrápe. Pohled na něj tě uvedl hned po ránu do melancholické nálady. Opatrně, abys jej nevzbudil, ses vyplížil ven z chaty.

Hledíš do údolí, kde z ranní mlhy pomalu vystupují obrysy vesnice. Zdá se, že dnes bude pod mrakem. Čeká tě poslední úsek cesty za Dudlibolem, překonat samotný Levektekadruzabský les. Rozhodl ses nejprve sejít dolů do vesnice - snad ti tam poradí, kudy přes les 233