Zamířil jsi směrem k nedalekému lesu. Vstříc ti zní houkání a vytí. „Nejspíš jenom sova,“ snažíš se zapudit stále dotěrnější vnitřní hlas, který tvrdí, že sovy v noci nevyjí na měsíc, „jistě, je to jen sova...“ Chvěješ se zimou. Zimou? No jistě, proč by ses jinak chvěl? Tady začíná les. V slabém svitu měsíce se před tebou tyčí temná hradba vysokých stromů, v jejichž stínu se skrývá... no, vždyť víš, nejspíš sova...

Přece jen to ještě otočíš a budeš spát u cesty 113

Vstoupíš do lesa 145