„Děkuji vám, sousedé,“ oslovil Norik delegaci měšťanů, „ale vezměte si své dcery zpět domů. Nemohu své srdce dělit na čtrnáct dílů, když celé patří jediné dívce. A navíc, nemohu přece přijmout tak velkou dávku štěstí, ukradl bych ji třinácti jiným mladíkům.“

Druhého dne byl Norik na hradě pasován na rytíře. Dostal od krále meč, zbroj, krásného koně a přízvisko Drakobijec. Nepodařilo se mu krále přesvědčit o tom, že si takové jméno nezaslouží - draka spíš ukecal než přemohl. Přízvisko mu již zůstalo a tak se zanedlouho objevilo ve městě oznámení:

Norik se stal váženým občanem města. Konec konců byl šlechtic a patřila mu polovina ze spousty významných budov. Ale hlavně měl překrásnou ženu, která ho celým srdcem milovala a on ji. Jak dlouho spolu šťastně žili a kolik měli dětí, to už tento příběh nevypráví. Ty bys měl vědět jediné - když kněz posvětil jejich sňatek a oni si vyměnili dlouhý polibek, Norik na tebe mrknul a řekl:

„Díky, opravdu díky.“